www.soulfly.estranky.cz - Autobiografie::autobiography

Nezajímal jsem se o hudbu, dokud nezemřel můj otec. To mi bylo 9 let. V době kdy byl otec na živu, zdál se mi život klidnej a bezstarostnej. Byl jsem šťastné dítě! Smrt táty byla největší tragédie mého dětství. Zemřel na zástavu srdce. Byl jsem s ním, když ho vezli do nemocnice, čekal jsem tam na něj, když ho operovali. Ale on umřel… Byl dost mladej, pouze 41 let. Proč zemřel? Vždyť to byl můj největší kamarád! Před tím se mi zdálo, že otec bude žít věčně: uvidí jak rostu, bude mi stále nablízku, bude se mnou až skončím školu. Uvidí jak se ze mě stane opravdovej chlap. Ale on zemřel... Jeho smrt se stala největším zklamáním na samém začátku života. Po jeho smrti se ze mě stal rebel. Protestoval jsem proti všemu: bohatým dětem, policii, nacionalismu...

Část 1.

Vyrostl jsem v malém průmyslovém městečku Bello Horizonte. Naše rodina nebyla moc bohatá, spíš naopak – žili jsme v chudobě. Můj otec pracoval od rána do večera aby nám zajistil to nejduležitější: jídlo a střechu nad hlavou. Na rozdíl od mojí dnešní rodiny, rodina mých rodičů byla mala: já, brácha Igor, ségra a rodiče.

Já a Igor jsme spolu trávili hodně čásu. Chodili spolu do školy a hrály fotbal. Igor rostl jako tiché a klidné dítě, a já ho vždy vedl. Je to pochopitelný – byl jsem nejstarší a Igor se mi ve všem snažil podobat. Obvykle bráchové mezi sebou moc nekamarádí, ale mezi náma to bylo úplně jinak. My jsme se skoro nikdy nehádali a neprali – byly jsme spolu a představovali jeden celek. Po smrti otce jsem si musel sehnat práci aby rodina měla peníze na jídlo. Vyzkoušel jsem několik zaměstnání: prodával jsem vinilový desky, ale vyhodili mě. Dokonce jsem vyráběl boty v továrně nebo šil klobouky. Smrt otce úplně změnila můj a Igorův život. Stali se z nás rebelové. Nedařilo se nám vyrovnat se z jeho ztrátou.

Matka nás dávala do různých škol, dokonce jsme se učili ve vojenské a religiózních školách. Ale všechno marně. Už jsme se nechtěli učit. A právě tehdy do našeho života zasáhla hudba! Už jsme nebyli těmi bezstarostnými a šťastnými dětmi – pouze hudba byla našim kamarádem. Když nás zastavovali na ulici bez průkazu totožnosti, tak nás odvedli na policejní stanici. Stali jsem se paranoidní, kteří si před odchodem z domova v duchu říkali: "Vezmi sebou průkaz!" Vždy když se na ulici objevila hlídka, přestali jsme mluvit. Oba jsem s napětím čekali, co bude dál. Žili jsme v zemi třetího světa. Vzpomeňte si na filmy o Salvadoru, Čile nebo Argentině na začátku osmdesátejch let. Tehdy se od nich Brazílie skoro nelišila. Všechno nám přišlo nespravedlivé. Dokonce jsme vymysleli rčění: "Nejstrašnější ďábel – je policajt. Ďábel ti ublíží až po smrti a policajt teď hned!" Policajti nás mohli na oddělení držet celej den. Mě osobně zadrželi dvakrát. Ale přežili jsme to.

Část 2.

První roková skupina kterou jsem kdy slyšel byla Queen. Psal se rok 1981, byl to velký koncert na fotbalovém stadiónu v Sao Paulu, dostal nás tam tehdy strejda. To byl zážitek! Koncert připomínal fotbalové utkání. Po vystoupení jsem pochopil, že se chci věnovat hudbě celý život. Chtěl jsem se stát muzikantem, pohybovat se ve světle reflektorů, hrát hlasitou hudbu a vidět před sebou nekonečný řvoucí dáv. Tak jsem poznal Kiss, Van Halen, Black Sabbath a Iron Maiden. S každým rokem jsem poslouchal čím dál tvrdší hubu. V době, kdy jsem dal dohromady Sepulturu jsem poslouchal Venom a Voivod. V tý době v bylo obtížný v Brazílii sehnat tyto metalové desky.

Většina kapel měla smlouvu s malými firmami takže distribuce byla špatná. Vzpomínám jak jsme chodili do hudebních obchodů a kupovali kazety nahrané z vinilových desek, jelikož ty jsme si dovolit nemohli. Občas jsme neviděli obaly alb, který jsme kupovali. Nemluvě o tom, že jsem nevěděl jak vypadají sami muzikanti. Několik let poté jsem se dozvěděl, že někteří muzikanti nosili dlouhé vlasy a kožené bundy, a někteří měli číra a říkali si pankáči. Mimochodem na úplném začátku Sepultury jsme spojovaly dva hudební styly: death a punk. Na začátku osmdesátých let to dělal jen málo kdo.

Část 3.

Igor byl rozenej bubeník. Hrával s dalšími kluky na bubny na fotbalových utkáních. Z takových bubeníků se skládaly celý týmy po 30 lidech a Igor z nich byl nejmladší. Všichni ho tam měli rádi. Byl taky nejmenší a hrál na nejmenším bubnu. Už tehdy jsem věděl, že Igor bude bubeníkem, byl ze všech nejlepší. Já jsem se rozhodl stát kytaristou. Neměl jsem rád bas a piáno. Tak jsem vzal kytaru a pokusil se z ní dostat nějaký zvuky. Občas se mi podařilo vytvořit něco slušnýho a moji kamarádi mi tvrdili, že se ze mě může stát dobrej kytarista. Ale i tak by se nějaký hodiny hry na kytaru určitě hodily. Skutečně jsem se rozhodl naučit se hrát na kytaru. Přesto v době, kdy jsme začali hrát mé "umění" bylo na moc nizké úrovní. Tak a takhle vypadal začátek: neuměl jsem naladit kytaru, neuměl jsem ani zahrát akordy. Kytara byla moje zbraň. Hrál jsem natolik hlasitě, že si lidé museli zacpávat uši. Věděl jsem, že jdu po správné cestě. Nezajímalo mě co si lidé myslí – prostě jsem hrál dál!

Naše máma si myslela, že hudba je jenom další záliba, kterou rychle zanecháme. "Budete na mě vzpomínat, říkala, za pár měsíců toho necháte a zase půjdete pracovat!" Ale čas běžel, uplynul celý rok a my jsme pořád hráli a hráli od noci až do rána. A tak nás jednou mamka pozvala řekla: "Chci aby jste věděli - nechci vás nutit k tomu, co dělat nechcete, ale když se chcete stát hudebníkama – snažte se být nejlepšími! A ani za mnou nezkoušejte přijít, že vás hudba už nebaví!" Přesně tak to řekla. Tehdy jsme pochopili, že zanechat hudby už nemůžeme.

Hraly jsme dál a bylo to skvelý! Moc jsme se snažily a naše úmění rostlo. Pro většinu muzikantů v našem městě byla hudba spíš zábavou, ale pro mě s Igorem se stala součástí života. Chtěli jsme se stát profesionálními hudebníky a hudbou si vydělávat na život. Rád jsem si prohlížel hudební časopisy a když jsem na přední straně viděl Jimmyho Page nebo Sida Viciouse, bežel jsem za mamkou a křičel: "Podívej se mami, taky jednou budu na obalu časopisu!" Matka se smála a říkala: "Tak synku, dělej – dokaž to!"

Část 4.

Aby jsem si mohl nechat udělal první tetování, musel jsem prodat svou sbírku desek Kiss. Tehdy mi bylo teprve 12 let. Teď už to tetování na mém těle není – je tam jiné. To tetování zobrazovalo draka, ale už za pár let ztratilo barvu a nebylo vidět. A za prachy vydělané v továrně na výrobu bot a ušetřené na školních obědech jsem si koupil svou první kytaru.

Vzpomínám jak jsme jezdili do školy školním autobusem. Vyskakovali jsme za jízdy těsně před zástavkou a tím pádem neplatili za jízdu. Bylo to moc riskantní: když tě chytli, tak zmlátili do modřin! Mě chytli několikrát, ale ušetřené peníze stáli za to.

Má první kytara vypadala spíš jako poleno než jako hudební nástroj. Ten kousek dřeva se dalo stěží nazývat kytarou. Vždycky po hraní jsem si musel vytahovat malé kousíčky dřeva z prstů. Všichni okolo se smáli, ale mě to směšné nepřipadalo. Přesto to byla má první kytara! Měl jsem jí rád. Později jsem koupil novou a tuhle prodal jednomu černošskému chlápkovi, který hrál v Brazilské punkové skupině. Mnoho let poté jsem se ji snažil odkoupit zpět. Věděl jsem, že žije na stejném místě. Ale on ji nechtěl prodat. Sepultura se stala slavnou skupinou a kytara pro něj byla památkou. Nabízel jsem mu hromadu peněz, ale on své rozhodnutí nezměnil. Na to jsem mu řekl: "Dobrá, jestli ji nechceš prodávat, tak ji uschovej a dej na ní pozor! To není obyčejná kytara!" Vím, že jí má do dneška.

Část 5.

Z původního složení Sepultury jsem zůstal jenom já a Igor. Začali jsme hrát a začalo se o nás mluvit. Zahráli jsme na několika klubových festivalech. Vždy když jsme vystupovali se začínalo dít něco hrozného! Nepořádek a rvačky byly obvyklou součástí. Pravě díky nepořádkům na našich vystoupeních o nás vědělo celé město. Vůbec jsme neuměli hrát a lidé měli pravdu – byli jsme nejhorší skupinou ve městě!

Na našich vystoupeních vládlo prostředí Sex Pistols, a lidé chodili stále víc a víc jenom proto abych se na nás podívali. Věděli, že uvidí něco víc než obyčejný koncert. Show ostatních skupin se podobali a jen málo se něčím lišily.

Naše první turné jsem si zapamatoval na celý život. Poprvé jsme byli doopravdy svobodní a mohli jsme dělat všechno co chceme. Vzpomínám jak jsme furt opakovali jednu větu: "Chlape, teď už nemusíš pracovat v továrně! Jseš frajer!" Nezaleželo nám na tom, že jsme museli žít v hrozných podmínkách. Spali jsme často pod scénou a bez jídla. Vždyť jsme hráli hudbu! Byli jsme nejšťastnější lidé na světě! Boj o přežití, ve který se tehdy náš život změnil, nám připadal jako procházka růžovým sadem. Popravdě řečeno, tehdy jsme byli šťastnější než ve zbytku naší následující kariéry. Byli jsme teenagery, co hráli hudbu. Těžko se najde podobný pocit tomu, který jsme tehdy prožili.

Cvičili jsme sedm dní v týdnu. Ve stejné místnosti s námi cvičila skupina Mutilator. Hráli líp než my, proto jsme se od nich učili. Nepotřebovali jsme profesionalní učitele, učili jsme se navzájem. "Platit peníze za hudební školu? To určitě!" – říkali jsme si a byli spokojeni.

Název "Sepultura" vznikl ještě v době, kdy jsem chodil do školy. Koupil jsem si lacinej Anglo-Portugalský slovník a překládal jsem názvy a texty skladeb metalových skupin. Vždycky jsem se zajímal o čem se zpívá, pouze hudba mi nestačila. Jednou jsem překládal texty skladeb z desky Motorhead "Another Perfect Day. Jednou ze skladeb byla "Dancing On Your Grave". Když jsem přeložil anglické slovo "grave" – vzniklo portugalské slovo "sepultura". Napsal jsem to na kousek papíru a pak to ukázal klukům. Všichni řekli: "To je dobrej název pro naší skupinu!" Nechali jsme to tak a od tý doby jsme se jmenovali Sepultura. První texty našich skladeb jsem také psal pomocí slovníku. A ještě mi pomáhal můj kámoš, který studoval na univerzitě. Na našich prvních deskách najdete hromadu chyb a nepřesností, ale to je přece normální. Byl to začátek, první kroky. Sepultura byla součastí nové vlny Brazilských skupin, který hrali agresivní metal. Už jsme nehrali hudbu jako Iron Maiden, přerostli jsme to a zajímali se o tvorbu Venom, Voivod, Hellhammer a Celtic Frost. V té době podobnou hudbu v Brazílií hrálo asi deset skupin. Tehdy frčel hardcore. Tento styl byl populárnější než metal. My jsme byli někde uprostřed, nepatřili jsme k tradiční Brazilské metal-scéně. Takže na začátku 80-tých let v Brazilii frčel heavy metal, speed metal a hardcore.

Na úplném začátku jsme chtěli být nejagresivnější, nejrychlejší a nejtěžší skupinou na světě. Neměli jsme vlastní nápady a proto jsme vsadili na rychlost. Pouze jsme kopírovali to, co už bylo dávno zahráno někým jiným. Až pak jsme pochopili, že Sepultura může být něco víc. Už jsme nemuseli být nejrychlejší skupinou na svetě, nemuseli jsme být nejagresivnější. Přece jsme se mohli stat nejzajímavější skupinou z Brazílie. A stali jsme se!

Závěr

Pevně jsem věřil, že se dokážeme prosadit. Tehdy nám furt tvrdili, že neumíme hrát, že jsme nejhorší skupina ve městě, že jsme pouhý nuly. Kdyby jsme si nevěřily, nic by nevyšlo. Velkého úspěchu nedosáhneš – pokud nemáš víru. Věřil jsem nám, věřil z celého srdce!

Stačilo málo a rozpadli bychom se, ale ustáli jsme to. Naše mladé duše nám dodávali síly. Nejvíc ze všeho jsme chtěli jezdit po světě, hrát hudbu, být skupinou. Láska k hudbě nám říkala, že jsme na správný cestě. Mládí, ambice... Teď už tomu stěží věřím. Bylo to dávno, všechno bylo před námi. Kdyby nám tehdy řekli, že se staneme slavní – jenom bychom se zasmáli. Tehdy jsme o tom mohli jenom snít. A sny... sny se někdy mění v realitu!

Máte vlastní názor nebo komentář? Řekněte mi ho!

Komentáře

Přehled komentářů

Размещение Гостиница

(Geraldjen, 16. 5. 2026 18:07)

Войти и сэкономить https://rich-house.su/contacts/

? Геленджик ? Завтрак включён ? Оплата в отеле https://rich-house.su/restaurants/

166 отзывов https://rich-house.su/photos/

Выгодное бронирование по низким ценам https://rich-house.su/restaurants/

Оплата на сайте https://rich-house.su/photos/

Меняем стандартную обстановку отеля на уют гостевого дома! Гостевой дом «Гостевой дом Чайка» расположен в Геленджике https://rich-house.su/about/
Этот гостевой дом находится неподалёку от центра города https://rich-house.su/about/
Рядом с гостевым домом — Пляж Нива, Пляж Полярная Звезда и Дикий Пляж https://rich-house.su/photos/
Хотите оставаться на связи? В гостевом доме есть Wi-Fi https://rich-house.su/rooms/
Специально для автопутешественников организована бесплатная парковка https://rich-house.su/about/
Для тех, кто не представляет отдых без водных удовольствий, есть открытый бассейн https://rich-house.su/booking/
Гостям доступны и другие услуги https://rich-house.su/rooms/
Например, прачечная и гладильные услуги https://rich-house.su/rooms/
Персонал гостевого дома говорит на русском https://rich-house.su/about/
В номере вы найдёте телевизор https://rich-house.su/about/
Оснащение зависит от выбранной категории номера https://rich-house.su/restaurants/

Menu

Komentáře

Přehled komentářů

Размещение Гостиница

Упаковочные Вакуумные Машины

Изоляция Труб Полипропиленовая

Производство Систем Хранения

Цены от застройщика: как сэкономить при покупке недвижимости.

Хирургический Радиоволновой Генератор Surgitron

Поставки Из Китая Товары

Гальванические Оборудование

Интерьеры Для Деревянных Домов

Упаковочные Оборудования

Фумигация

Generate complimentary Telegram automated tool for crafting presents, subscriptions. Ultra boost groups!

Доступные цены от застройщика на загородную недвижимость

Бренда Профессиональной Косметики

Your Comprehensive Resource Regarding Securing Your Boulder Criminal Representation Attorney

https://sebastiano.fr/img/pgs/?le-code-promo-1xbet-bonus.html

Номер Бронирования

Спортивная Форма Куплю

Алюминиевый Композитный Панель

Кракен сайт

Portrét

Poslední fotografie

Toplist

Oblíbené odkazy

Vyhledávání

Archiv